Margeritin průvod

Erwin

Bylo pondělí, 2. listopadu 2020, brzké odpoledne. Erwin, rodilý Vídeňák a vášnivý číšník, kterému pandemie vzala práci, seděl v malém bytě ve vídeňském Währingu* a navlíkal role toaletního papíru v barvách bílé, růžové a žluté na starou prádelní šňůru. Spotřeboval tři velká balení, což při jeho skromném rozpočtu nebyla žádná samozřejmost. Na akci, na kterou ho přes internet pozvala Margerita, ale musel jít. Zaprvé proto, že pro něj Margerita byla důležitou osobou. A pak také proto, že pro něj tato akce byla přesně to, co potřeboval. Cítil se totiž neskutečně opuštěně. "Převlečte se, přijďte do Türkenschanzenparku a užijte si večer, než zas přijde lockdown."

Erwin se napil z plechovky od piva, která byla dnes už jeho čtvrtá nebo pátá a připevnil si prádelní šňůru na pásek od kalhot. Prohlížel si své dílo skepticky.  "Doufám, že si lidi budou ještě pamatovat, že byly v březnu regály s toaleťákem prázdné. Jestli ne, tak se pěkně ztrapním. No a co, i kdyby. Dyť je to jedno."

Vera

Vera si příspěvek od Margerity přečetla v sobotu večer. Od té chvíle pracovala přes celý víkend a s ohromným odhodláním na koruně ve formě koronaviru. Až hluboce do noci si hrála s masou plastelíny na kuchyňském stole. Formovala jí, malovala a modelovala. To jí bavilo a také ji to přivedlo na jiné myšlenky. Odvrátilo to její pozornost od starostí, které jí dělali rodiče. Aby bylo dílo dokonáno, připevnila na vnitřní stranu světýlko, které svítilo skrz jednotlivé dirky. Byla se svým dílem velmi spokojená.

Dvě hodiny před začátkem průvodu, tedy okolo 17 hod. si sedla Vera se sklenkou červeného vína ke kuchyňskému stolu. Jen jak si sedla, zabloudily její myšlenky k rodičům, kteří oba žili v Horních Rakousech v domově důchodců. O maminku si dělat starosti nemusela, ale u tatínka… u tatínka musela každým dnem čekat, že se dalšího dne nedožije.  Mohla tvořit, kolik toho chtěla. Veře i tak stouply do očí slzy, uklidnila se ale, napila se červeného vína a dívala se z okna. "Udělá mi dobře, když půjdu zas mezi lidi", myslila si, "je toho v poslední době přeci jen nějak moc."

Skeifovic rodina

Djamal byl chirurg, který před válkou v Sýrii uprchl. Ve Vídni ale našel poblíž Schubertova parku ve Währingu svůj nový domov. Jaké štěstí cítil, když v pondělí odpoledne seděl v bezpečí na své pohovce v obýváku, si lidé, kteří nezažili ani válku ani útěk, nedokázali představit. I jeho žena a děti byly v bezpečí. Měl důvod být vděčný.  Akce, na kterou ho Margerita, kterou osobně ještě neznal, pozvala, mu připadala jako dobrá příležitost se o tento vděk podělit. A děti navštěvovaly Türkenschanzpark velmi rády. Ozvláště kvůli vodě a kačenám.

"Chtěli jsme něco vymyslet na ten průvod v Türkenschanzparku", volal na Alexe a Larissu, když kolem něj prolítli. "Co tam budeme dělat? Haló! Pojďte sem! Napadá vás něco?" Alex, starší z dětí, se zastavil, chvilku popřemýšlel a pak na místě skákal a volal: "Písničku, písničku, písničku!" "Písničku", pronesl uznale Djamal, "velmi dobrý nápad, Alexi, velmi dobrý nápad." "A ty?", zeptal se Djamal mladší sestřičky, která si s velkýma očima otázku vyslechla, ale ani náhodou nehodolala odpovědět. "Nevím", řekla Larissa, běžela do dětského pokoje a začala bubnovat do jejího barevného dětského bubínku. Alex si vedle ní sedl k elektrickému piánu a do Larissina rytmu začal zpívat. "Korooono, Korooono, skoč do Dunaje. Korooono, Korooono, skoč do Dunaje!" Djamal stál ve dvěřích dětského pokoje a nechápavě zavrtěl hlavou. "Skvělá písnička", řekl a tleskal jim.

Simon

Simonovi, britskému umělci, který ve Vídni opustil módní branži a vydal se cestou tance,  přišel celý rok 2020 k smíchu.  Jen jak se uklidnila směšná situace okolo brexitu, zvedla svou oponu další globální hra nesoucí název "Korona". I v tomto dramatu sklidila svéhlavost britské vlády údiv, možná i nepochopení a zavržení. Rakousko s Ischglem** přispělo také do mezinárodní scény. A také dohady o koronavirovém semaforu a míchání politiky se zdravím, odhalily stav celé společnosti. Vzrušující doba pro umění.

Byla to tragédie nebo komedie? Čím déle pandemie trvala, tím méně jasná byla odpověď. Simon si nebyl jistý, komu věřit a komu ne.  Teď, na začátku listopadu, se zdál být scénář z jara pravdivý: přetížení zdravotnického systému, málo lůžek intenzivní péče, málo personálu. Další slovo, co mu naskočilo: triage***. Co se stalo v létě? Simon si v první řadě dělal starosti sám o sebe a o to, že by se sám mohl nakazit. Byl těžký kuřák, užíval si života plnými doušky a nesčetněkrát to přehnal. Přežil by těžký průběh? A co, kdyby pro něj nebylo k dispozici žádné lůžko intenzivní péče? Viděl se připojený na ventilátoru, bez známek života, ležet v nemocnici. Jeho sarkastická duše byla tatam, a tak seděl sklesle přemýšlejíc ustaraně před oknem a nevydal ze sebe ani ň.

Simon si vzpomněl na příspěvek nějaké Margerity, kterého si dnes ráno všiml. Byl to průvod s maskami. "Půjdu tam převlečený za smrt, s černým pláštěm a kosou. Bude to skvělé. Morbidní. A upřímné. Budu improvizovat. Místo kosy vezmu koště."

Zsuzsanna

Zsuzsanna pendlovala jako ošetřovatelka už několik let mezi rodným Maďarskem a Rakouskem. Dělala svou práci ráda a zvládala doposud velkou zodpovědnost i zátěž. V tomto zvláštním roce ale cítila, že už nemůže a že nároky na ní jsou už za hranicí snesitelnosti. Omezení cestování, koronatesty, neustále se měnící nařízení a názory odborníků i nošení roušek ji unavovalo.  Nejvíce ji však zatěžovala neustálá obava z toho, že by i přes dodržení veškerých hygienických pravidel mohla způsobit těžké onemocnění či dokonce smrt jí svěřené osoby. To se nesmělo stát. A kdyby se to přeci jen stalo a chyba by byla odhalena, co by to znamenalo pro její budoucnost? Mohla by dále pracovat jako pečovatelka?   

Paní Hazanovic, o kterou už několik měsíců pečovala, usnula pozdě odpoledne u televize. Zsuzsanna u ní seděla a naprosto zapomněla, že s ní chtěla ještě probrat dnešní vycházku. Úplně jí to vypadlo z hlavy, což jí znepokojilo. Den byl tak krásně teplý, byl to možná jeden z posledních opravdu teplých dní tohoto roku.

Teď stála Zsuzsanna u žehlicího prkna, dívala se ven z okna a viděla, že sluníčko už pomalu zapadalo.  Pokud by přeci jen ještě chtěla dnes ven, tak by to musela udělat hned. Odpojila žehličku, napsala lístek a potichu odcházela z obývacího pokoje. Předtím položila lístek se zprávou na konferenční stolek, aby ho paní Hazanovic viděla, jakmile se probudí. Zsuzsanna se oblékla a pospíchala po schodech ven. Vydala se po cestě do nedalekého Türkenschanzparku. Tam chtěla jít k velkým platanům, pod jejichž korunami vždy jako by ožila, vše bylo lehčí a veselejší.

První účastnice

Když Zsuzsanna vstoupila do Türkenschanzparku, pozdravila ji mladá žena, která měla kolem krku omotaný dlouhý světelný řetěz s malými bílými lampiony. V ruce držela cedulku, na níž stál pestrobarevný nápis "Margeritin průvod". "Jdete na průvod?", zeptala se Zsuzsanny tato mladá paní se zářícíma očima. "Ne," odpověděla Zsuzsanna a se zájmem se zahleděla na cedulku. "Margerita, to jste Vy?" "Ano, přesně tak, já jsem ta Margerita." "A co to je, ten průvod?" "Společná procházka s hromadou lidí. Brzo se snad nějací v maskách a převlecích objeví. A potom se budeme společně procházet parkem." Margerita se zeširoka zasmála, Zsuzsanna přátelsky pokývala hlavou a usmála se. "Tak to přeju hodně zábavy," řekla a vyrazila dál.

"Pojďte taky," řekla Margerita, "pojďte přece! Chceme dnes společně symbolicky oslavit radost ze života a společného bytí v této těžké době." Zsuzsanna zůstala stát, otočila se na Margeritu, potom se zadívala do dálky parku na místo, kde se za vrcholkem nacházelo místo s velkými platany, opět se natočila k Margeritě a řekla: "Jste velmi přátelská. A dnes je úplně výjimečný večer. Půjdu s Vámi." Margerita si povyskočila a vtiskla Zsuzsanně pusu. "Jste první a jste poklad."

Nápad se ujal

Zpoza rohu se vynořil Erwin, zůstal stát, ohlédl se za šňůrou s rolemi toaletního papíru, které táhl za sebou na pásku od kalhot, a poté šel dále, pobaven vlastním výtvorem. "Ahoj," pozdravila ho Margerita, "Erwine! To je skvělé, že jsi přišel!" Erwin si lokl ze své plechovky piva a pozdravil obě ženy hlubokým úklonem. "Margerita poručí a já jsem k službám. A mimochodem, kdyby si někdo potřeboval odskočit na onu místnost, jak se u nás hezky vídeňsky říká, toaletního papíru mám dost." Erwin se otočil, zvedl šňůru a ukázal ji s rošťáckým výrazem ve tváři. "Ještě pár jsem jich pro nás urval." – "Ten nápad je super. Už jen kvůli tomu se vyplatilo tohle celé zorganizovat." Erwin se rozhlédl. "Ale moc nás tu zatím teda není." Zsuzsanna pohlédla na Margeritu, která uvolněně pokrčila rameny. "Vydrž, Prťka, vydrž, jak se tak říká." "Kdo si počká, ten se dočká," řekla Zsuzsanna krásně komickou kombinací vídeňštiny a maďarštiny a šibalsky se podívala na Erwina a Margeritu.

Smrt

V tom se objevil Simon, zahalen do velké, černé deky, v ruce koště, na které lepící páskou upevnil příborové nože a vidličky. Za ním následovala skupina mladých lodí, kteří vzájemně hodnotili své podomácku vytvořené špičaté čepice s koronovými kuličkami a hráli si s nimi. "Nazdar, vítejte!", zvolala za nimi Margerita, "tady jste správně!" Simon vystrčil svůj černě obarvený obličej směrem k Erwinovi, Zsuzsanně a Margeritě, vyvalil oči a hlubokým a strašidelným hlasem zvolal: "Dostanu vás, dostanu vás. Korona chodí okolo, můj nejmilejší, nejlepší přítel. Dostanu vás všechny." – "Polib si," řekl Erwin, naznačil kopnutí do Simonovy zadnice, který hru přijal, natočil se k Erwinovi a pokračoval ve špičkování. "I ty jsi vítána, zubatá," prohlásila majestátně Margerita a natáhla k němu žertovně ruku. Simon ze svého hábitu vytáhl žlutou papírovou krabičku s nápisem "Korona". "Je libo špetku mého oblíbeného prášku?" "Pryč s tebou!", poručila Margerita a rukou mu pokynula do dáli. "No, však říkám," vtipkoval Erwin, "huš, huš, zmiz z dohledu."

Nová vídeňská písnička

Další nově příchozí vstupovali bránou Türkenschanzparku, ozdobeni blikajícími čertími rohy, masážními míčky s výstupky, ostnatou rybou a mnohými dalšími doplňky, které se kreativními způsoby vázaly k pandemii. Larissa a Alex se objevili a bubnujíce zpívali své "Korooono, Korooono, skoč do Dunaje!" Zastavili se u Erwina a prohlíželi si se zaujetím a zároveň i podrážděním šňůry připevněné na jeho kalhotách. Djamal a jeho paní, Alia, jejich obličeje zachumlané do načechraných, bílých vánočních vousů, se postavili vedle nich a vyptávali se Erwina, jak mají rozumět jeho převleku. Margerita je oslovila. "Těší mě, že jste tady a že jste dokonce přivedli i děti. Ta písnička je ale hit!" Alia a Djamal pozdravili Margeritu vystrčenými lokty. "Mockrát děkujeme za skvělý nápad. Tu písničku si vymysleli Alex a Larissa sami!" "Z tohodle by měla být tradiční vídeňská písnička," podotkl Erwin. Zsuzsanna se na obě děti zadívala přátelským pohledem.

Prostor za vstupní bránou se pomalu plnil, lidé se rozestupovali a začali se seřazovat kolem cest vedoucích doprostřed parku. Mezitím už se setmělo. Do popředí vystoupila světélka z převleků, vzduchem se nesly rozhovory, další děti obklopovaly rozeseté skupinky, pobíhaly kolem dospělých nebo je netrpělivě tahaly za rukávy.

Královna Korona

Šěpot, smích a tleskání se rozléhaly davem, když se zpoza rohu vynořila Vera se svým velkolepým svítícím papírovým koronavirem na hlavě. Margerita nadšeně tleskala rukama a jásala. "Přichází královna Korona. Jaká čest!" Vera pozvedla ruce, otočila se dokola, aby si ji mohli prohlédnout všichni ze všech stran. Simon se postavil vedle ní a mával svoji kosou nad hlavami přítomných. Sklidil za to bučení, pískot, smích a ojedinělý potlesk.

Margerita vstoupila doprostřed shromáždení, přiložila ruce k ústům, aby zvýraznila svoji řeč a zvolala: "Ještě jednou srdečně vítejte! Jmenuji se Margerita. Jsem přešťastná, že jste všichni dorazili! Moje poselství se očividně ujalo. Chceme si tedy dnes ještě jednou pořádně vychutnat to, že tu jsme spolu, pobavit se a uvolnit se. Nejsme sami, i když se tak někdy můžeme cítit. Je nás hodně a jsme v tom v těchto časech společně. Takže do toho, pojďme společně a vychutnejme si dohromady tento překrásný teplý listopadový večer. A prosím, dodržujte rozestup!"

Průvod se pomalu vydal vpřed. "Kam?," množily se hlasy. "K velkým platanům!", zvolala Zsuzsanna a zasmála se, překvapena svojí nečekanou odvahou. Margerita na ni pohlédla smějícíma se očima. "Cítíš to?", zeptala se Margerita potichu. "Ano, cítím," řekla Zsuzsanna, "cítím to."

Zajímavé odkazy k příběhu

Türkenschanzpark – Plán města wien.at (německy)

• Türkenschanzpark (anglicky) – wien.gv.at
• Informace ke koronaviru (anglicky) – wien.gv.at
• Türkenschanzpark (německy) – Dějepisné informace z Wien Geschichte Wiki
•  
• Kresba: Sandra Biskup
• Text: Simon Kovacic