Když jsem byl mladý, internet ještě neexistoval. Minimálně ne v mém světě. Nejsem žádný děda, který by dětem vyprávěl o starých dobrých časech. Své univerzitní práce jsem ale psal a odevzdával ještě ručně. V knihovnách jsem se pak učil orientovat v šuplíkách, které byly naplněné tisíce kartičkami odkazující na uložené knihy.
Jak to tenkrát bylo?
Když se poohlédnu do poloviny devadesátých let, necítím nostalgii. Vše se od té doby zrychlilo a mě někdy spontánně napadne, jak fungovaly každodenní věci před tím, než vznikl internet a do našich rukou přistály mobilní telefony. Jako mladý student jsem často navštěvoval Vídeňskou knihovnu na radnici. Jak jsem zjistil, že je otevřená? Upřímně řečeno: Nevzpomenu si. Vím, že jsem tam byl a že jsem si listoval ve velkoformátovém atlasu o regulaci Dunaje, ale jak jsem zjistil, kdy má otevřeno: netuším.
Na jednu věc si ale pamatuju: otevírací dobu jsem si tenkrát zapsal do zápisníku nebo diáře, abych ji nezapomněl. Pamatuji se také, že jsem měl vždy u sebe tužku či propisku. A také knihu, mého věrného přítele a společníka v mých prvních letech studia. Na ní jsem se mohl spolehnout, za ní jsem se mohl schovat a ponořit se do ní kdykoliv jsem chtěl. Tenkrát jsem si s ní v metru připadal jak vetřelec, dnes už vím, že nejsem jediný, kdo má potřebu se během jízdy něčemu věnovat.
Inkoustové kaňky, počítačová hra Tricotronic
Co jsem tehdy používal na psaní? Zapátrám ve své paměti a vybaví se mi stříbrné plnicí těžké pero ve vínově rudém koženém obalu. A vybaví se mi hned další věc: Moje první plnicí pero na základní škole a jak jsem byl na něj pyšný. A také zmizík s červeným koncem pro vymazání písma a modrý konec na přepis. Inkoustové kaňky na mých malých rukách, můj penál. Moje první psaníčko. Odpoledne v družině. Fotbalové tréninky. Svačiny. Knight Rider. Moje první kalkulačka. Moje první počítačová hra, kterou mi přinesl velikonoční zajíček: ne hra Tricotronic, ze které bych měl opravdu velkou radost, žádný otevírací dvojitý Tricotronic, se kterým bych šťastně poskakoval, kudy bych šel. Ne, jen ohromná věc s dvěma zelenými páčkami, kterou mi sourozenci záviděli a na jejímž displeji běhaly želvy v labyrintu za doprovodu hudby!
Cedule na dveřích
Bez toho abych musel svůj mozek významně namáhat, uvědomuji si, že se Vídeňská knihovna v radnici jmenovala dříve, když jsem ji navštívil poprvé, Vídeňská městská a zemská knihovna.
Zbývající věci si ale budu muset domyslet: Asi jsem tam tenkrát šel ve všední den, v dobu, kdy jsem byl přesvědčen, že bude knihovna otevřená. Možná to bylo nějaké dopoledne v týdnu. Zeptal jsem se zřejmě na informacích v radnici, jak se nejlépe dostat do Vídeňské městské a zemské knihovny a pokračoval jsem dál po směrovkách. Radnice byla již tehdy obrovská. Měla již tehdy dvě od sebe značně vzdálená křídla, různé dvorky a pro nezkušeného nováčka, jakým jsem byl, byla matoucí i čísla na schodištích, výtazích, dveřích a chodbách. Nakonec se mi ale přece jen podařilo najít vstupní dveře do knihovny. Z cedule na dveřích jsem si zřejmě opsal otevírací dobu. Pro uložení těchto informací jsem potřeboval pouze pero a zápisník. A bylo to.
Nový smyslový orgán
Teď mě napadá: mohl jsem do knihovny i zavolat, protože telefon tehdy už existoval, ale zřejmě by mi to bylo nepříjemné. A: otevírací doba nebyla tehdy tak důležitá jako dnes, měl jsem totiž tenkrát hodně času. A ještě jedna věc: Otevírací dobu hledám na internetu nyní pouze proto tak často, protože je to snadné. Přijde mi také divné jet bez navigace, i když jsem stejnou trasou jel už tolikrát. Telefon se stal mou pevnou součástí, skoro jako nový smyslový orgán.
Do Vídeňské knihovny nyní chodím neustále, a to v jakoukoliv denní hodinu. Před prací se ponořím do rukopisů Johanna Nestroye nebo Franze Schuberta, a to přímo z mobilu. Během večeře poslouchám anarchistického vídeňského rockera Stefana Webera, jak vypráví o svém životě. Odpoledne sleduji trasu tramvaje na barokní městské mapě, před spaním se podívám na nabídku výstav, diskuzí nebo knih.
Čipovaná vnoučata
Už se těším na nevěřící tváře mých budoucích vnoučat, až jim budu vyprávět, že za mého dětství byla pouze černobílá televize a že jsem jako náctiletý neměl ani internet ani mobil. Těším se, jak jim to všechno bude hlodat v hlavě, a budou se snažit si vše představit. Já jsem si naopak nikdy dříve nedokázal představit to, co je dnes denní chléb a nedokážu si představit, kam se svět ještě bude vyvíjet.
Zkusím to ale: Vídeňská knihovna bude, až budu starý, stále v prvním patře radnice, to jsem si jistý a otevírací doba se také nebude moc měnit. Možná se po knihovně budu pohybovat díky virtuálním brýlím a senzorům připevněným na mých nohách a pohybovat se budu i po archivu, který dnes ještě neexistuje. Nebo budu mít voperovány implantáty, díky kterým budu moct letět virtuálními světy. Asi se ale už nedožiju toho, že by počítač mé myšlenky přepisoval do souvislého textu a překládal trojrozměrné obrazy. U mých vnoučat si nejsem jistý.
Jisté ale je, že budeme dál myslet, cítit, snít a vzpomínat. Že se budeme potkávat a že naše stopy budou zaznamenány. Jakoukoliv formou nebo prostředkem.
Zajímavé odkazy k příběhu
- Poloha Vídeňské knihovny v radnici – wien.at-mapa města
- Vídeňská knihovna v radnici (anglicky)
-
- Ilustrace: Sandra Biskup
- Text: Simon Kovacic
- Překlad: Markéta Spěváčková
